Dovolme si i smutek…

Svobodné rozhodnutí je v každém z nás. My se rozhodujeme, jak strávíme naše příští chvíle, náš den, náš život. Zda zůstaneme v mlze a inverzi ve městě nebo se rozhodneme strávit víkend na slunci ve spojení s nádhernou přírodou a v energii dobrých přátel. Záleží na nás, co si dovolíme. Dovolit si můžeme prožívat i smutek a bolest, být zamlklí a uzavření. Dovolit si můžeme zažít radost, smích a užít si čas s báječnými lidmi. Nemusíme dokazovat neustále všem, jak jsme silní a stateční a jak vše zvládneme. Dovolme si požádat o pomoc, když ji potřebujeme.

Někdy prostě ta životní energie klesne, pak zase vystoupá. Jde ve vlnách. Dovolme si to zhoupnutí dolů. Můžeme tak objevit tolik věcí sami v sobě, které nemáme zpracované. A pokud se zrovna nacházíme dole, je to ta největší výzva něco pozměnit. Zbavit se starého a naučit se něco nové. Že se nám nechce, když jsme dole a chybí nám energie? Dovolme si najít způsob čerpání energie. Zdroje jsou všude kolem nás a v nás samých. Energie je v pohybu, v hudbě, v přírodě, ve vztazích s rodinou, s dobrými přáteli…

Nechme se inspirovat tím, co přichází teď a tady. Dovolme se těšit na to, až se na té vlně zase vyhoupneme nahoru, že budeme lepší, zkušenější, vědomější. Budeme se cítit báječněji než kdy předtím.  Nelpěme na tom, co nemáme, ale užívejme si to, co máme teď. Dovolme si přát a představovat si to, co opravdu chceme. Nebojme se udělat i ten krok a akci, které vedou ke splnění našeho přání. Dovolme si přijmout i to, že to nevyšlo, že to nedopadlo, dle našich představ. Vždyť je před námi ještě spousta cest, možností a dveří, které se stále otvírají. Dovolme si do těch dveří vstoupit a nebát se stínů, které nesou pochybnosti. Naslouchejme hlasům, které nám šeptají výzvy. Náš život je hra. Dovolme si ho někdy jen pozorovat. Získáme tak nadhled toho, co se v nás děje. Možná je to docela legrační nebo nesmyslné, co tak dramaticky řešíme. Dovolme si to pustit, nechat to běžet a jen pozorovat, co se bude dít. Možná budeme překvapeni, možná zklamáni, možná nadšeni…

Možná máme pocit, že nemáme sílu na nic. Tak si klidně dovolme být chvíli bez síly a jen odpočívat.  Naslouchejme a pozorujme. Dovolme si vnímat odpovědi, které k nám chodí. Otevřeme oči, uši a srdce. Ve fázi, kdy jsme nejcitlivější, jsme i nejvnímavější. Dovolme si tedy uvěřit naší intuici a vydat novým směrem, ačkoli nám to může připadat nemožné.

Láska jsme my

Čekání na toho druhého zdá se být někdy nekonečné, a přece, pokud jsme trpěliví, jednou se najdeme. Zjistíme, že je to ten pravý na celý život, že je to ta pravá, s kterou jednou zestárneme a stále si budeme mít co říci.

Láska je nekonečná, vášnivá, trpělivá, odpouštějící, bezpodmínečná, bezmezná, všeobjímající, laskavá, pokorná, bolestná, upřímná. Všichni po ní toužíme, hledáme ji a přitom ji stále máme. Uvnitř sebe. Láska, to jsme my. Jak my projevujeme lásku k sobě samým a navenek, taková láska k nám přichází. Je to jako zrcadlo. To, co k nám přichází zvenčí, jsme my uvnitř. To, jakou lásku přijímáme, je ta, kterou máme uvnitř sebe. Tak jak milujeme sami sebe, tak jak si sebe vážíme, takového partnera si k sobě přitahujeme.

Přijímáme-li se celí a bez výhrad, máme-li rádi své tělo, duši a uvědomujeme-li si, že jsme jedinečné bytosti, pak začneme potkávat stejné jedinečné bytosti, které nás budou milovat, jako se milujeme my sami.

“Jakou lásku projevujeme sobě, takovou jsme schopni přitáhnout do svého života a takovou jsme schopni i dávat”

Není to vůbec jednoduché, je to o změně myšlení. Ale pokud chceme skutečně získat partnera své duše, je nezbytné se na cestu poznání lásky sami k sobě vydat. Nečekejte zázraky do tří dnů. Někdy to trvá roky, než pochopíme, naučíme se a dojdeme cíle. Důležité je věřit, být věrni své objednávce a neustále na sobě pracovat. A možná také nesmířit se s málem, neslevovat ze svých představ. Neplnit si přání jen na 70 %, ale na 100 %.

A pozor, jestliže se zamilujete, ještě to neznamená, že máte plnohodnotný vztah. Vytvořit plnohodnotný vztah je dřina. Je to další učení, vnímání jeden druhého, odpouštění, inspirace, tolerance a především velká úcta jeden k druhému spojená s bezpodmínečnou láskou.

Napadá nás: “Ty jo, chci to vůbec, když je to tak těžké. Když nevím jak a kde začít. Jak to udělat?”

Začněme třeba knihami od Louise Hay a rozhovory sami se sebou před zrcadlem. Je to nářez, ale funguje to.

Udělejme si život lepší

Všichni máme spoustu možností a příležitostí. Jsou všude kolem nás. Jen jsme svázáni pravidly a přesvědčeními, že nejsou pro nás.. Je to jakoby někdo dal na strom s obrovskými červenými třešněmi ceduli “Jen pro vyvolené.” Budete kolem ní chodit a říkat si: “To není pro mne. Na tyhle třešně si nesáhnu… Ale tak moc bych chtěla ochutnat.”

A přitom stačí tak málo…

Vystoupit z řady a prostě si utrhnout. Kdo jsou ti “vyvolení”? Proč bych to nemohla být já? Někdy máme tak obrovský strach vystoupit ze své “bezpečné” zóny, že budeme raději jen vzdychat, že toto si v životě nemohu dovolit.

Ono to opravdu není tak jednoduché. Vystoupit ze své “bezpečné” zóny znamená často udělat velkou změnu. Musím se změnit, abych se stala “vyvolenou”. Ta změna někdy strašně bolí. Je vám špatně od žaludku. Máte pocit, že zkolabujete. Teď udělám něco, co jsem v životě nedělala. Něco, čím se odlišuji, co druzí nechápou. A je to tak náročné a nekomfortní. Neumím to. Kdo ví, jestli jsem schopná se to naučit. Raději se opět stáhnu do své ulity. Vždyť v ní není zas tak špatně. S penězi vždy nějak vyjdu, dovolenou si taky vždy nějakou udělám. Hlavně mám svůj klid. Raději můj pohodlný život s tím, že se na ten strom s třešněmi “Jen pro vyvolené” budu po celý život jen dívat. Nikdy neochutnám. To není pro mne. Na to nemám. A ani se mi nechce se do ničeho neznámého pouštět. Stejně uspějí jen ti “vyvolení”. A to já nejsem… Nebo?

Co kdybych mohla mít život za pár let lepší? Třeba stojí za to, něco překonat?

Mohu o tom roky přemýšlet a nebo něco hned udělat…

V jaké fázi se nacházím?

Lidé cestují a cestovat budou

Lidé cestují a cestovat budou. Myslím, že nejvíce času na to mají studenti, které nesvazují tolik závazky k rodině nebo k práci kde musí být od pondělka do pátku. Ale kde má student zase vzít peníze na cestování? Buď si šetří každou korunu a pak hledá nejnižší ceny, nebo jezdi na „blind“ a stopem, nebo mu to zaplatí rodiče. 

Chtěli bychom rozšířit tento mezinárodní projekt mezi mladé lidi a studenty, kteří mají celý život před sebou a spoustu času si opravdu procestovat celý svět. Ale kde vzít na to ty počáteční peníze, pokud nemá ani na balíček na splátky? Co takhle poprosit rodiče o poslední dotaci na jejich dovolenou. S vidinou, že tyhle peníze opravdu nepřijdou nazmar, protože je procestuje určitě za víc jak jednu dovolenou a hlavně s případnou aktivitou bude moci ty peníze rodičům i vrátit.

Instagram a instastory je dneska jedna velká reklama pro všechno. Lidé tam sdílí, kde jsou, co jedli, co dělali… Označí tam to místo a ostatní se tím inspirují a chtějí to taky navštívit, vyzkoušet, ochutnat. Bum, a ta kavárna například z toho má provizi. Protože někdo někomu něco doporučil, i když nezáměrně pomocí obrázku, a ten někdo to navštívil také. Také dá fotku na sociální sít a tak dál a dál.

Co takhle doporučit celou dovolenou? No není to krásné? Na dovolenou chce snad každý ne?

Kamarádka si teď odskočila na Srí Lanku. Fotky jsou to krásné, bílá pláž a tyrkysové moře… Můj sen. Zpátky k tomu doporučení. Co když doporučíte tedy kamarádovi nějakou dovolenou nebo místo a on si to zarezervuje přes nějaký portál či cestovku a ti z toho mají ohromnou provizi a vy akorát ten dobrý pocit, že jste kamarádovi udělali radost. Co to takhle spojit? Mít dobrý pocit, že jste někomu doporučili krásnou dovolenou a ještě z toho mít nějaké penízky?

Ale to budu vydělávat na svých kamarádech! A co ten kamarád, který jde do té samé kavárny co vy? Ta kavárna získala provizi jak od vás, tak i z vašeho kamaráda. To vám nevadí? Nevadí vám, že doporučenou dovolenou můžete kamarádovi nabídnout i za více jak polovinu levnější cenu a udělat radost jak jemu tak i sobě díky provizi?

To já bych nemohl

Proč sny některých lidí končí slovy „ To já bych nemohl“?

Zastaví se před překážkou a dál ni krok. Na základě zkušenosti z minula či nedostatečné informace se prostě zastaví a místo, aby pootevřené dveře otevřel a podíval se dovnitř, raději je přibouchne “Ne, to není nic pro mne.“ A přitom někdy stačí jenom vejít úplně dovnitř, rozhlédnout se, popovídat si s těmi, kdo už tam jsou, pobýt, načerpat energii a zvídavě naslouchat všemu, co se tam povídá, co se tu děje, zážitkům a zkušenostem těch, kteří vstoupili dávno předtím a přesně ví, jak to tu chodí. Vždy máme možnost opět vyjít z těch dveří a buď si je nechat otevřené, nebo je prostě zabouchnout. Ale budeme vědět víc. „Hele, byli tam lidé, podobní jako jsem já. Měli stejné zkušenosti a taky prý mysleli, že to tady nebude nic pro ně. Jen nakoukli, pak vešli a pak už se jim odtud nechtělo. Někteří i odešli, ale pak se zase vrátili, nedalo jim to…“ Vždy máme možnost volby. Někdy je dobré, nezabouchnout dveře příležitosti, ale třeba ji i několikrát navštívit a vždy si něco odnést. A jednoho dne se rozhodnout. „Jo myslel jsem si, že to není pro mne, ale čím víc o tom vím a čím víc poznávám lidi tam uvnitř, tím víc vím, že chci být součástí.“ Anebo naopak. Utvrdíme se v tom, že toto opravdu nechceme: „Ti lidé tam jsou šílení. Pořád jsou pozitivně naladěni, usmívají se, s ničím nemají problém, to není normální. Nemůžu se pořád radovat. Normální je být i naštvaný a nespokojený, stěžovat si. Jsou fakt divný.“

Jak to máte vy? Stojíte před pootevřenými dveřmi příležitosti a přemýšlíte, zda vstoupit nebo je zabouchnout? Jdete za informacemi do hloubky nebo si prostě uděláte domněnku a konec? Ptáte se na informace opravdu zkušených a erudovaných nebo anonymně kohokoli na internetu?

Ať tak nebo tak. Každý máme svoji cestu. A úžasné je, když se někdy rozejdeme a na několikáté křižovatce se potkáme, zjistíme, že jdeme stejným směrem, jen každý jinudy. A je to v pořádku.